Miroslav Jakeš

VÝPRAVA KREUZRITTER 2011

Po stopách jedné z tajných operací druhé světové války

V letech 2. světové války zřizovalo německé námořnictvo a letectvo tajné meteorologické stanice v Arktidě. Nejvíc jich bylo v souostroví Svalbard. Hlášení z těchto stanic významně pomáhalo zkvalitňovat předpovědi počasí pro vojenské akce v euroatlantické zóně. 
Hlavní výcvikovou základnu pro účastníky svých náročných arktických operací (byli to výhradně dobrovolníci) zřídila námořní povětrnostní služba Marinewetterdienst v Jestřábích boudách na Zlatém návrší v Krkonoších, přejmenovaných na Station Goldhöhe. Její skutečný účel byl přísně utajován.

Jestřábí boudy na Zlatém návrší v Krkonoších. V letech 1942-45 tajná základna německého námořnictva, kde prodělávali výcvik dobrovolníci pro speciální operace v Arktidě

Mezi vybranými dobrovolníky tam byl i jeden Čech – Antonín Pohořalý. Narodil se v nedalekých Vítkovicích v české rodině, ale již před válkou se oženil s Němkou Annou Krausovou. Po záboru českého pohraničí, tzv. Sudet, se manželé automaticky stali říšskoněmeckými občany. A z Antonína Pohořalého byl Anton Pohoschaly. Jako cestář udržoval silnici z Míseček na Zlaté návrší a tam se také seznámil s vedoucím základny Goldhöhe nautickým inspektorem Hansem Robertem Knoesplem, který mu nabídl byt přímo na stanici a účast v nadcházejících arktických operacích. Pohořalý rád souhlasil, byl přijat k Marinewetterdienst s hodností nautického asistenta a v letech 1941-42 se zúčastnil operace s krycím názvem Knospe. Skupinu tvořilo šest mužů v čele s  Knoesplem.

Nautický inspektor Robert Knoespel (vpravo) a nautický asistent Antonín Pohořalý (vlevo) během tajné operace Knospe, Špicberky 1941-42. Z archívu St. Bártla

Svou meteostanici ukryli pod horou královny Maud, hluboko v Lilliehöökfjordu, severně od opuštěné hornické osady Ny Alesund. Po skončení celoroční mise je v srpnu 1942 evakuovala ponorka U-435.

Začátkem roku 1943 proběhl ve stanici Goldhöhe výcvik tří desítek účastníků dalších tajných operací. Směřovaly do Grónska, na souostroví Františka Josefa a znovu na Špicberky. Této, tentokrát dvanáctičlenné skupině opět velel inspektor Knoespel, jehož „pravou rukou“ byl Antonín Pohořalý. Svou stanici zřídili až v Liefdefjordu daleko na severu Špicberk. Krycí název operace – Kreuzritter.

Během této výpravy, v letech 1943-44 si Pohořalý vedl deník, určený jeho milované Anni. Je to nejpodrobnější osobní svědectví o životě v nejsevernějších okopech II. světové války. Tento jedinečný dokument věnovala vdova po Antonínu Pohořalém publicistovi a spisovateli Stanislavu Bártlovi, mému dávnému příteli. Ten nyní dokončuje rukopis knihy o české účasti ve válce meteorologů 1939-45 a umožnil mi nahlédnout nejen do těch asi 500 zahnědlých a místy obtížně čitelných stránek, tužkou popsaných svéráznou krkonošskou němčinou, ale i do jejich českého překladu. Mimořádně náročné práce, které se obětavě a se zdarem ujali manželé Elfa a Radek Mühlbachovi.

A právě tento deník se stal inspirací mé nové, tentokrát sportovně badatelské výpravy. Jejím cílem bylo zrekonstruovat události, navštívit místa o nichž se v deníku píše, zdokumentovat je a pokusit se získat nové poznatky pro případnou publikaci. Kromě jiného najít hrob inspektora Knoespla, který zahynul za zvláštních okolností v samém závěru operace; nejsevernější vojenský hrob II. světové války…

Pohřeb velitele operace Kreuzritter Roberta Knoespla 30. 6.1944 na pobřeží Liefdefjordu, u 80. rovnoběžky. Pravděpodobně nejsevernější vojenský hrob 2. světové války. Z archívu St. Bártla

Výpravu jsem uskutečnil od 22.dubna do 6.května 2011, několik dní po mém návratu ze Severního pólu na Špicberky. Na lyžích jsem vyšel z ruského opuštěného hornického městečka Pyramida, kam mě dovezl z Longyerbyenu můj přítel. Zkrátil jsem si tak trasu o úsek z Longyerbyenu, který jsem již mnohokrát prošel a byl pro mě už nezajímavý. Navíc jsem se vyhnul páchnoucím skútrům znečišťujících jinak čisté prostředí. Vlastní lyžařský pochod jsem začal z Pyramidy v odpoledních hodinách 23.dubna.

Pyramida-opuštěné ruské hornické středisko, Výchozí bod pochodu

Cesta vedla přes zamrzlé mořské zálivy, údolími a v horských částech po ledovcích zhruba po trase Billefjorden, Horbyebreen, Hoelbreen, Huginndalen, Dicksonfjorden, Dicksondalen, Battybreen, Orsabreen, Vonbreen, Woodfjorden, Liefdefjorden až na poloostrov Reinsdyrflyana, na jehož jižním břehu se nacházela stanice Kreuzritter. V rámci pátrání po dalších místech spojených s činností stanice jsem prozkoumal také její okolí a zašel se podívat do sousední zátoky Raudfjorden. Celkově jsem ušel na lyžích cca 415 až 420 km..
Výprava se uskutečnila v období, kdy je na Špicberkách světlo, je sníh, zátoky jsou zamrzlé a lze proto ještě podnikat lyžařské pochody. V tuto dobu  však došlo k mimořádnému oteplení a hrozilo, že v zálivech nebude led a tím by mohly nastat komplikace při jejich přecházení a obcházení. Sníh v některých místech tál, byl někdy měkký a lyže se bořily. Již první den se mi lepil na skluznici lyží tak, že se vytvářely až dvaceticentimetrové nálepy a nepomohlo ani stržení tuleních pásů. Naštěstí stopy po skupině skútrů, které jsem druhý den zahlédl, mi někdy usnadňovaly postup a navigaci v mlze. Počasí se měnilo ze dne na den. Většinou bylo zataženo nebo mlha, ale bylo i slunečno.
Mimo skupinu skútrů jsem další lidi nepotkal. Větší šance byla potkat se s ledními medvědy, kteří se v těchto místech vyskytují ve větším množství. Potkal jsem jen jednoho ve Woodfjordenu. Šel proti mě. Stačil jeden výstřel do vzduchu a medvěd mě obešel. Pak ještě jednou při zpáteční jízdě na skútrech z Pyramidy do Longyerbyenu jsme v zátoce Billefjorden vyrušili medvědici s medvídkem, kteří se chystali na hostinu na čerstvě uloveném tuleni. Medvědi utekli, ale jistě se pak vrátili k úlovku.

Medvědem čerstvě ulovený a ještě nenačatý tuleň v zátoce Billinfjorden

Abych se vyhnul případnému napadení medvědy během spánku na zamrzlém zálivu Woodfjorden, musel jsem přejít nonstop celý záliv. Znamenalo to jít přes padesát kilometrů až k malé opuštěné lovecké chatce na pobřeží, kde jsem se ukryl. Všechny ostatní noci už jsem spal ve stanu kolem kterého jsem rozmítil dvě petardy propojené provázkem.

Stanování na Reinsdyrflyana u hrobu R.Knoespla

I když podmínky nebyly ideální, podařilo se mi 29.dubna dojít k místu, kde se měla nacházet stanice. V okolí na malém návrší blízko zálivu jsem náhodou objevil Knoesplův hrob. Na kříži byla destička s jeho jménem, daty narození a úmrtí. Knoespel poslední den nešťastně zahynul při odpálení lovecké chatky. Jeho hrob je pravděpodobně nejsevernější vojenský hrob ve 2.světové válce.
Druhý den jsem pokračoval v pátrání. Nedaleko kříže blízko pobřeží, kde na několika místech nebyl sníh, jsem našel nepatrné zbytky svědčící o lidské činnosti. Zda se jednalo o zbytky stanici Kreuzritter nemohu s určitosti říci, ale jiné známky v širším okolí jsem nenašel. Již přede mnou zde byly výzkumné výpravy a návštěvníci a je možné, že to co zbylo po opuštění stanice, kterou Němci při odchodu zapálili, bylo také odvezeno a to co zbylo zůstalo skryto pod sněhem.
Pravděpodobné místo, kde se nacházela stanice Kreuzritter

Zpráva o počasí na další dny nebyla příznivá. Nechtěl jsem se proto dlouho zdržovat, abych se vyhnul komplikacím na zpáteční cestě. Přesto následující den jsem se  rozhodl využít posledního slunečního dne a prozkoumal jsem místa, kde se nacházela lovecká chatka, u které zahynul Knoespel. Přešel jsem také přes ledovec Andréebreen do sousedního zálivu Raudfjorden sloužící jako únikové místo v případě objevení stanice. Zde také prováděl Pohořalý do konce pobytu meteorologická měření a byl zde vyzvednut ponorkou. Na ledovci Andréebreen se nacházel také takzvaný Ice camp, ledová jeskyně se dvěma stany, vyhloubená ve sněhu na okraji spadlé laviny. I když jsem na uvedených místech nenašel žádné stopy udělal jsem si představu v jakém prostředí a v jakých podmínkách zde Němci žili.
S průzkumem jsem byl spokojen, ale málem jsem při tom oslepl, přestože jsem si chránil zrak brýlemi. Ne však po celou dobu. Někdy jsem brýle sundal, abych dobře viděl na cestu. Večer ve stanu mě oči začaly bolet a nepříjemné pocity následovaly ještě dva dny. Dával jsem si na ně studené obklady. Jak nebezpečné a zrádné je sluneční záření dosvědčuje, že v té době jiný lyžař v jiné oblasti Špicberk oslepl. Nemohl ani nahlásit zachráncům svoji polohu protože nepřečetl údaje na GPS. Naštěstí měl nouzový vysílač signálů takzvaný PLB, který vysílá signál o pomoc a současně i souřadnice místa. PLB je povinná součást vybavení bez které úřad guvernéra nevydá povolení k výpravě mimo turistickou oblast.
Zpáteční cesta vedla po stejné trase. Obavy z tání se naplnily po přechodu Woodfjordenu. Místa, která jsem předtím přešel na lyžích byla pod vodou. V jednom místě mi přehradila cestu říčka. Podařilo se mi jí obejít několikakilometrovou oklikou. Po dlouhých každodenních pochodech trvajících 10 až 14 hodin jsem došel 6.května do Pyramidy, kde jsem ještě zastihnul poslední skupinu skútrů, která mě vzala do Longyerbyenu.